Příběhy

401 př.n.l., Persie

V roce 401 před naším letopočtem uvízlo deset tisíc řeckých žoldnéřů hluboko v Perské říši. Bez vůdce, bez zásobování, bez cíle, opuštěni spojenci a obklopení nepřáteli. Tehdy se začal psát příběh o dlouhé strastiplné cestě, který dal jméno všem podobným tažením, příběh o Anabasis.

Ti tři stáli nerozhodně nad naloženým vozem. Mladý Stephanos trochu zahanbeně žmoulal pochodeň. “Říkali stany a vozy spálit, půjde se nalehko.” "Copak jsme římani, abychom všechno tahali na hřbetě?” odfrknul starý Alexandros. “Vždycky, když spím v průvanu, tak se pak nemůžu vymočit,” škrábal se na hlavě kapitán Nikoláos. "A co kdybysme…”, tázavé pohledy vystřídalo vzájemné tiché porozumění. “Vůz označit jako zdravotní a stan schovat na dno!” “Rozkaz, kapitáne!”

9 n.l., Germánie

V hlubokém lese u obce Kalkriese v dolním Sasku objevil amatérský archeolog pozůstatky bitvy. Lidské ostatky a známky boje pokrývaly oblast dlouhou 25km a širokou 2km. V roce 9 našeho letopočtu zde tři dny bojovaly římské legie v zoufalé snaze uniknout z chytře připravené pasti.

Mladý Stephanus pevně svíral těžký štít nad hlavou a snažil se zrakem proniknout houští na kraji mýtiny. “Určitě zaútočí.” “Nezaútočí,” zakroutil hlavou Alexander a zkušeně posunul štít, aby mu déšť přestal téct za límec. “Dokud jsme ve formaci, tak nezaútočí.” Mýtinou se rozezněly římské trubky. “Ach jo,” povzdechl centurio Nicolaus. “Rozpustit formaci a pochodem do lesa!” “Rozkaz, centurione!”

Rok 732, Poitiers

V roce 732 byl Ummayadský kalifát na svém vrcholu. Jeho vojsko dobylo téměř celý známý svět a sebevědomě proniklo hluboko do srdce Francie. Tam mu však cestu naprosto nečekaně zastoupil nepřítel, který stál nehnutě na kopci a vyčkával. Sedm dní emír váhal, pak zaútočil. Osmého dne jeho armáda prchala.

Bělovlasý Iksander se zachumlal do tenkého plátna. “Přilož na oheň, mladej!”. Istafaan se neochotně natáhnul pro poleno a otřásl se zimou. “Já tady vidím tři jasná pochybení. Zaprvé jsme takhle na sever vyrazili nalehko – ty naše hadříky, zima na krku, no škoda mluvit. Aspoň že máme oheň. Za druhé jsme jeli jak na výlet. Žádné hlídky, průzkumníci a tak. No a za třetí…” “Hej, vy dva!” Z noci se vynořil rajíd Nikula. “Uhasit oheň, půjdete na noční průzkum. Zítra budeme šířit civilizaci na sever.” “Rozkaz, rajíde!”

Rok 1297, Skotsko

Bylo ráno 11. září léta páně 1297. Anglické vojsko vyslané na sever zkrotit barbarské povstání dělila od nepřátel řeka Forth. Obchvat přes vzdálený brod anglický velitel odmítl jako zbytečný, vždyť kdo by dokázal odolat čelnímu útoku těžké jízdy? Brzy ráno začala armáda překračovat řeku po úzkém mostě. Anglické rytíře dělilo několik hodin od jejich první porážky z rukou pěšáků.

“Jestli něco na armádě nesnáším, tak jsou to rááána,” dlouze zívl Steve, “to je pořád - za svítání bude nástup, za svítání zaútočíme, za svítání zaujmete předmostí na nepřátelském břehu…Bože, jak já jsem ospalej.” Alex zkušeně dřímající ve stoje u kopí pootevřel víčka. “Až budeš mít moje roky, chlapče, naučíš se usnout kdykoli a kdekoli.” Klimbajícího setníka Nicka probral posel. Nick na něj chvíli nevěřícně zíral a pak se obrátil k mužstvu: “Chlapci, změna rozkazu, musíme se vrátit zpátky přes řeku k našim. Jeho lordstvo zaspalo a nestihlo začátek. Takže si to dáme ještě jednou.” “Rozkaz setníku!”

Rok 1520, Mexiko

Byla noc na 1. července 1520. Dnes se jí říká La Noche Triste, noc zármutku. Pod rouškou temnoty a hustého deště se tisíc tři sta konquistadorů pokusilo uniknout z obležení v Tenochitlánu. V cestě jim stál dlouhý dřevěný most a čtyřicet tisíc aztéckých válečníků. Většina Španělů tehdy padla. Byli zastřeleni nebo se utopili, obtíženi zbrojí a poklady.

Ti tři na chvíli zapomněli na dopadající šípy a zděšeně zírali za mizejícím plukovníkem Alvaradem. Kapitán Nicolao polknul naprázdno. Věděl, že musí jít příkladem. “Viděli jste plukovníka, chlapi. Jdeme na to!” Pevně sevřeli své píky a v rozběhu je zapíchli do kalné vody. Tyče je poslušně vymrštily a oni letěli na druhý břeh. Nicolao s úlevou vykřikl: “Ó Dio!” Jenže na vrcholu dráhy ztratili rychlost, píky se pevně zabořily do bahna a ti tři zůstali viset uprostřed mezery.

Mladý Esteban se tázavě podíval na starého Alejandra, který jen pokrčil rameny. Nicolao s němou výčitkou pohleděl k nebesům a vydal nevyhnutelný rozkaz: “Do vody!” “Rozkaz kapitáne!”

Rok 1876, Montana

V roce 1876 se představitelé USA rozhodli přinést civilizaci na jedno z posledních území v rukou indiánů. Rezervace Siouxů stála v cestě železnici a navíc zde bylo nalezeno zlato. 25. června dorazili vojáci sedmé kavalerie k indiánské osadě u malé říčky. Zde na ně čekala nejslavnější prohra v dějinách, bitva u Little Big Hornu.

Dým z pušek skryl celé údolí a ze všech stran doléhal jekot útočících indiánů. Uprostřed zmatku byla malá oáza klidu za převráceným vozem. Ti tři sledovali whiskey, která unikala z prostřelené butylky ležící opodál. Šíp vězel uprostřed nápisu "Dáš si dva tři chlapské loky, budeš hrdý na své roky!". Starý Alexander smutně spustil ruku, která před chvíli butylku svírala.“Ta byla moje poslední.” Bledý Steve vytáhnul poslední patronu. “Tahle taky.” “Tahle taky,” pozvedl seržant Nick hvězdnatou standartu.“Popadněte ji a zmizte. Budu vás krýt.” “Rozkaz seržante!”